Vím o sobě, že jsem někdy až přehnaně náročná, všechno zpochybňuji a vybírám natřikrát… a u vlastních dětí (dvojčat) je to se mnou ještě horší. Asi jako u mnoha maminek v dnešní době, které chtějí pro své děti to nejlepší, ale nabídek i názorů je často přehršel. Osobně se snažím o respektující rodičovství s laskavými, ale pevně nastavenými mantinely. Před téměř dvěma lety jsem se rozhodla poslechnout radu psychoterapeuta v rodině: „Při výběru školky nebo dětské skupiny sleduj děti – svoje i cizí, ne paní učitelky. Dospělí ti mohou říct, co chtějí, ale děti – jejich chování a celková pohoda – ty se přetvařovat neumějí.“
A tak jsem sledovala a nechala vybrat svá dvojčata, která měla očividně jasno hned, přestože jsme navštívili několik skupin. Jen v Hračičkách byly mé děti okamžitě v pohodě – bez ostychu zkoumaly prostředí, samy se zapojovaly do aktivit, které je doma ani nebavily, a nadšeně komunikovaly s ostatními, tehdy staršími dětmi, které je velmi mile a samostatně (!!) vtáhly do společného hraní.
Přestože jsem mohla s dětmi první měsíc ve skupině zůstávat, od druhé návštěvy mě už vůbec nepotřebovaly. A i při té první si mě všimly jen jednou, když mi přišly ukázat traktor – jinak vůbec neměly potřebu se „schovat“ nebo se jít pomazlit za mámou, ač jsou obyčejně velmi kontaktní. Kluci se zde od první chvíle cítili bezpečně a radostně. V té době jim byly necelé dva roky a do té doby nebyli zvyklí na žádné hlídání – ani od babiček.
Klukům se doma věnuji intenzivně (do skupinky chodí 2–3 dopoledne týdně, maximálně jedno spaní týdně – jako nácvik na státní školku). O to víc mě těší, jak rychle z Hračiček začali benefitovat v oblastech, které doma nemůžu plně zajistit – v dětském kolektivu se krásně rozmluvili, začali jíst věci, které doma odmítali (ačkoliv se zde do jídla samozřejmě nenutí), zamilovali si výtvarné tvoření (a jsou tak pyšní, když mi přinášejí každý výtvor!), a po obědě usínají o hodinu dřív než doma – protože „ostatní přece taky už spí“.
Rádi doma mluví o kamarádech i tetách a o tom, co ve skupině dělali a přeříkávají mi nové básničky. Jako máma oceňuji i to, že každá teta je jiná – děti si tak přirozeně najdou, ke komu tíhnou: ať už je to laskavá, ale důsledná autorita, pečující maminka nebo zpívající teta s kytarou.
Moc se mi líbí, že děti v Hračičkách do ničeho nenutí (POZN: samozřejmě, talířky se odnáší, jídlem se nehází, ruce se myjí, botičky uklízejí atp., tohle zde samozřejmě funguje)– naopak, rozvíjejí je v tom, co mají rády, ale zároveň je jemně motivují i ke zkoušení nových věcí. Jeden můj syn nejčastěji kreslí s ostatními, druhý staví nebo si hraje s traktory – protože prostě není výtvarný typ. A všechno je v pořádku – s respektem, trpělivostí a láskou.
To ostatně můžete vidět i vy – každý den přibývají fotky a videa do soukromé skupiny na Facebooku, kde je krásně vidět, co se dělo. Skvělé je i dobře vybavené hřiště hned vedle, krátké procházky do okolí a pestrý program – od maškarních, divadélek a dětských dnů až po Vánoce, Mikuláše, zdobení stromu na náměstí nebo oslavy narozenin.
Při narozeninách děti od tet dostávají krásné a individuálně vybrané dárky – z fotek vidím, že každé dítě dostává něco úplně jiného, podle svých zájmů a povahy. Až mě dojalo, jak dobře tety moje kluky znají. Samozřejmě byli nadšení – ostatně jako každé ráno, když slyší větu: „Dneska se jde do školky!“
Jsem opravdu vděčná za tak krásný a laskavý start do života. A upřímně doporučuji.
